Produktivní den anebo taky ne

Dopoledne jste si mohli přečíst o tom, jak jsem s vyplazeným jazykem ráno udělala všechno jen ne bakalářku. A ono ta veselá story pokračovala takto celý den…

V 11:15 jsem zjistila, že neuvěřitelným způsobem nestíhám a jala na sebe v nekoordinovaných vrstvách plácat obličej, tedy make-up. S hrůzou jsem na sebe navlíkla hromadu věcí, abych zjistila, že to k babičce nestihnu a s čirým zoufalstvím jí volala, jestli by mi nachystala jídlo do krabičky. Nejhodnější babička. Poté, co jsem si na sebe narazila bundu se ozvala stará matka příroda s žádostí odskočení si na holčičky, které mám už léta čistě psychosomatické a je úplně jedno, že jsem ráno kromě hrnku kafe se sojovým mlíkem nevypila nic. Vlastně ještě vodu, kterou jsem zapíjela prášky. Vzhledem ke klasické nejistotě „jít či nejít, toť otázka“, jsem se rozhodla pro bezpečnou variantu jít, protože odcházet během výuky na toaletu nedělám zrovna dvakrát ráda. Asi se na mě podepsaly řady profesorů a jejich přísné pohledy doprovázející nás počůránky od chvíle, kdy jsme se s hlasitým vrzáním zvedli ze židle a hrubě si tak dovolili přerušit jejich výklad, až do chvíle než za námi zabouchly jak jinak než s hromovitým třísknutím, až se celá škola otřásala. Od té doby nechodím ráda během výuky. Ale když musíš, tak musíš. A já musela. Servala jsem ze sebe stopadesát vrstev, které jak jsem později zjistila, jsem stejně nepotřebovala a valila na záchod. Je mi jasné, že nikdo z Vás milých čtenářů nepotřebuje přesný popis mého vlastně nudného dne, ale prostě zrovna cítím tu potřebu sdílet i tu nejmenší kravinu.

Hodiny se neúprosně blížily dvanácté, když jsem se konečně zuřivě vykodrcala z bytu, abych zjistila, že počítač a doklady leží stále na chodbě, pěkně až na koberci. Zouvat se, pro věci, nazout se, výtah. Ve výtahu jsem už byla tak „rozčilená“, že jsem zuřivě mačkala knoflík, než mi došlo, že mačkám knoflík s číslem našeho patra. A to myslím smrtelně vážně. Tohle já zažívám prakticky ob den a říkám tomu mozkové zkraty. Divím se, že vím, jak se jmenuju. Když jsem vykročila z domu směrem, kde vždycky parkuju, tak mi došlo, že bylo včera všude plno a že ten můj starý skvost stojí na parkovišti stokilometrů od domu. Ověšená taškama, které jsem potřebovala asi tak stejně, jak ty vrsty hader na sobě (a nezapomněla jsem na chlupatý kožíšek okolo krku, abych se náhodou nenachladila), jsem se dobelhala v botách na podpatcích (proč že jsem si je dneska brala místo tenisek? Jo styl, aha.) až k autu. Ani nechtějte vědět, kolik bylo hodin. Cestou začali v rádiu vyhrávat Offspring a Pretty fly. Give it to me baby. Give it to me baby. Jop, říkala jsem si, že přesně to si asi říká vesmír. Že mi to pěkně dává. Asi jsem se zapomněla zmínit, že moje snaha se namalovat skončila u linky a že jsem zbytek patlala v autě na červených jako vždycky, jak jinak. Ale jinak jsem skvělá řitička, teda řidička.

Po cestě k babičce jsem si uvědomila, že číslo na mém tachometru věku leze pomalu ale jistě ke třicítce a že máma v mým věku už měla rok a půl na krku malýho trpaslíka a ještě do toho vydělávala peníze, aby nás všechny uživila. Polilo mě horko ze studu (nebo z toho milionu vrstev oděvu), poděkovala jsem babičce za dobrý jídlo a spěchala směrem škola s neodbytnou myšlenkou v hlavě, že odpoledne udělám něco produktivního. Vyřídila jsem pár pracovních mailů a spěchám pokecat na kafe s kámoškou. Psychická pohoda je přece taky důležitá. :o)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *